Proč nám feny nezabřezávají
Přestože naše informace o nezabřezávání fen jsou naprosto nepřesné a často se pohybují v rámci spekulativních předpokladů, můžeme s jistotou konstatovat, že neplodnost opravdu hrozí. Tento jev můžeme pozorovat již několik let, bohužel se jím nikdo nezabývá. Statistika se dá vytvořit pouze z jednoho klubu v ČR, ale s přehledem chovných jedinců a znalostí chovatelů se dá poměrně slušně odhadnout, že situace v druhém klubu není závratně odlišná. A co se týče Evropy – podle rozhovorů s většími chovateli je stav zabřezávání rovněž neutěšený, ale zdá se, že Německo a Francie jsou na tom o poznání lépe. Ovšem to je jen hrubý odhad. Ovšem nemyslete si, že je to problém jen našeho plemene. Ne, jev je to téměř všeobecný – jen někde méně někde hrozí více.
I nám již několikrát nezabřezly feny, proto jsme začaly intenzivně shánět informace, spolupracovat s dalšími kluby a konzultovat naše problémy s odborníky. Dnes jsme sice na začátku cesty k tomu, abychom mohli říci, že nezabřezávání u našich fen a jejich potomků je již vyřešen, ale přesto se z mnoha informací rýsuje několik směrů k možné nápravě stavu.
Několik čísel: Procento nezabřeznutých fen se do roku 2005 pohybovalo většinou kolem 30 – 40%.
Což je tak rozumné, neboť musíme hodně připočítat na nezkušenost majitelů, nechuť feny mít zrovna štěňata, takže pokud zde byly nějaké patologické jevy, bylo jich opravdu málo.
V roce 2006 poprvé vystoupal počet nezabřeznutých fen na cca 65%, tedy téměř dvojnásobek. Podle účasti na svodech druhého klubu se dá předpokládat, že nárůst nezabřezávání přišel o malinko později. V dalších letech není výjimkou i přes 80% nezabřeznutých fen.
Co se tedy mohlo stát? Je toho více – vliv zásadního rozmachu inseminace v celé Evropě, daleko častější krytí v zahraničí nebo import štěňat mohlo mít za následek „přivezení“ nějakého patologického jevu či zavlečení bakteriologické nákazy. Nejpravděpodobněji to budou varianty všechny, a budou „dobře“ rozmístěny v celém chovu. Ještě jeden zajímavý úkaz – s nárustem nezabřezávání narůstají počty zánětů dělohy, mnohdy vedoucí až ke kastraci feny. Zde nemáme absolutně žádná čísla (bohužel), neboť je to záležitost jen chovatele, ale ze zpráv, které k nám přicházejí se zdá počet zánětů téměř hrozivý. A to nepočítáme ty, kde je slabý zánět a majitel ho „jen“ přeléčí. O těchto stavech se vlastně prakticky nedovíme. Za celou dobu, co se u plemene pohybujeme byl zánět dělohy spíše raritou.
Co se týče inseminace, náš názor na věc jsme již publikovali. Navíc informace jsou zde opravdu velmi nepřesné – vycházíme z hesla …“ všichni víme, všichni mlčíme“. Ale jeden poznatek z rozhovoru s italskými chovateli nás přesto zavedl kousek dál:
Otázka chovatele: „ Proč zabřezávají feny tam, kde pro to dělají málo?“ Po delší diskuzi jsme došli k závěru, že české přísloví „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory“ se k tomuto dobře hodí. Ten malý chovatel se poměrně úspěšně vyhýbá velkým komunitám psů ( výstavy bere jen povinné, atd), pojede krýt někam za humna, či-li se úspěšně vyhne stresu, čímž ho nepřenese na fenu a v neposlední řadě nebude inseminovat, protože chce své feňulce jakoby dopřát kousek toho štěstíčka, za což inseminaci samozřejmě nepovažuje. Takže se zdařile malý chovatel vyhýbá všemu, aniž si je toho vědom, co pravděpodobně vede k nárůstu nezabřeznutých fen. Tím ovšem zdaleka nechceme tvrdit, že velcí chovatelé dělají vše špatně nebo ve zlém úmyslu. NE, jen trošičku pokory k přírodě i vědě tak, abychom tyto dvě věci mohly využívat k plné spokojenosti všech.
Co se týká patologických jevů, tam jsme přesvědčeni, že se našeho plemene netýká zas až tak nějaká anomálie, ta je opravdu zatím vzácná, ale za určitý patologický jev se může považovat i nepravidelné hárání. Byť nám někteří veterináři tvrdí, že je to jev téměř normální, je jich několik, kteří jsou jakoby na naší straně. Ano nic se neděje z hlediska feny, pokud hárá nepravidelně. Ale neděje se opravdu nic z hlediska hormonálního cyklu? Vždyť doba říje má nějaké své zákonitosti a ty jsou tu narušeny. Bohužel je to více méně jen věcí přírodního úkazu, proto výsledky na úpravu cyklu feny mají zatím jen homeopatové. Zde by bylo velmi zajímavé zjistit, do jaké míry je nepravidelnost přenášena na další generaci a jaký je její vztah k nezabřezávání.
Poslední oblastí jsou bakteriologické problémy. Již v roce 2006 jsme se setkali s prací pí Barbary Protivánkové – „Imunita dělá chov“. I ona se v té době již zabývala nezabřezávání fen u labradorů a v mnoha směrech jsme jí museli dát za pravdu. Ano, imunita je to, co každý z nás chovatelů hodně podceňuje a v zásadě mnohdy ani neřeší, neboť vychází z předpokladu, že pokud fena jednou zabřezla a třikrát ne, nemůže být chyba na její straně. (Totéž u psa!!) Opak je pravdou, může a s největší pravděpodobností i je. O hrozícím problému bakteriíí bylo již mnoho napsáno a možná to je právě příčinou častých inseminací. Všeobecné tvrzení o nemožnosti nákazy je ovšem bludem, neboť velká většina problémových bakterií (ve vztahu k neplodnosti)se přenáší jakýmkoliv sekretem, či-li omezíme-li pohlavní styk, ale nezamezíme-li styku dvou jedinců úplně, nic jsme tím nevyřešili. Co tedy dělat? Jednoduše řečeno, vyšetřit a léčit a potom udržovat pravidelnou prevenci. Trošku delší a nákladnější, ale bez toho to nepůjde, věřte nám. Nejčastější příčinou nezabřezávání se nám ukazují čtyři možnosti – chlamydie, ecoli, strep G a herpes virus. Nasvědčují tomu i časté kastrace, poměrně častý úhyn velkého počtu štěňat, vstřebávání plodů, potraty, prostě všeobecné průvodní jevy těchto bakterií a virů. Samozřejmostí u psa – samce, byl měl být před tímto vším stanoven spermiogram, aby se vyloučil patologický jev.
